SpeedBar
Login: 
  
Heslo: 
 

Mohlo by Vás zajímat
Video
Archiv článků

ROGALO Info

Soutěž v přesnosti přistání na Straníku - ročník 2015

Už ve středu bylo jasné, že blížící se druhý záříjový víkend bude letový. Slabý jih, polojasno, když to dobře půjde až skoro jasno. Na facebooku se mihla zpráva o pořádaném poháru v přesnosti přistání a protože Straník, kde se soutěž pořádá, je vzdálený "pouhé" čtyři hodiny jízdy autem, nezbývalo, než vymyslet pořádně dobrý důvod proč se takovou dálku plahočit, naložit éro a vyrazit.

První polovinu cesty jsem měla nepříjemný, nejasný pocit, jako bych něco zapomněla. Za Olomoucí mi to došlo. Úplně jsem zapomněla, vymyslet ten dobrý důvod, proč jet takovou dálku až na Straník : ) Jak se ovšem ukázalo, na Straníku těch dobrých důvodů proč tam být, čekalo spousta, jen si vybrat.
 

Po přihlášení do závodu, jsme chvatem stavěli éra neb před soutěžní briefing začínal už za půl hodiny. Počasí se vyvíjelo slibně. Vytvářely se první chmurky. V okamžiku otevření startovního okna se tvořily už i první opravdické kumuly. Skoro všichni odstartovali krátce po jedenácté hodině. Termika ještě nefungovala tak dobře, aby se se dalo lehce zachytit. Jen několik pilotů to přece dokázalo a několikrát se nám mihli nad hlavami. Šlo tady ale o přistání a každý doufal alespoň v dva starty, "vyhnití" proto tolik nebolelo.


První sobotní let jsem až k přistávačce probojovala nad vršky stromů. Třináct minut ve vzduchu mluví za vše. Trefit se do terče se nepovedlo. První pokus je přece vždy o získávání zkušenosti a ne o výsledku : )


Bleskurychle jsem zabalila rogalo a stihla ještě transport s ostatními zpět nahoru. Opět připraveni ke startu jsme byli po druhé hodině. Konečně jsem měla také trochu štěstí a podařilo se odstartovat do snad posledního pořádného stoupáku toho dne. Hned po startu jsem zatočila na východ, letěla snad jen 30 metrů a otočila to zpět na západ. Jak se ukázalo, bylo to nejlepší rozhodnutí dne. Na jedné straně úžlabiny mezi Malým a Velkým Straníkem se trhal stoupák a vyvezl mě do krásných šestnácti set. Během stoupání se v celém širém předpolí straníku zatahovalo a kumuly na okraji toho zatažena akorát ztrácely svůj ostrý tvar, přestávaly mít kontakt se zemí, nenosily, zato ale účinně stínily. Směřovala jsem proto nad automobilku a doufala v naakumulované teplo na karosériích nových zaparkovaných aut. A opravdu, dařilo se nad tou továrnou, patnáct minut držet výšku. Vyčkávala jsem, jestli se přeci jen z blížící se hranice osvětlené krajiny neutrhne nějaký pořádnější stoupáček a nezachrání mi dalších pár desítek minut ve vzduchu. Obrovský rozpadající se mrak co stále zakrýval celé podstraníkovské údolí se pomalu, pomalu posouval a osvětlená část krajiny byla stále blíže. Možná jen moje nervy nevydrželi, možná továrna vychladla, v každém případě šla jsem na přistání. A trefila hodnocenou oblast terče. Bohužel i čumákem zem a přesto, že to bylo spíš položení než havárie, pokus se nepočítal.


Na x-air.sk je fotogalerie i s výsledky. Po vyhlášení vítězů, jsme se kontinuálně prokecali až k večerní párty v hangáru a ani si nepamatuji, jak jsem se do toho spacáku pod západní startovačkou dostala (ne že bych byla tak opilá spíš strááášně unavená), v každém případě ráno mě vzbudilo šustění startujícího paraglidu na pozadí modré oblohy.
 

Neděle už nebyla závodní. Přesto se na Straníku sešlo ještě o trochu víc pilotů než v sobotu. Nositelná termika nastartovala okolo dvanácté hodiny. Zároveň fungovalo svahové proudění a doufala jsem pro to v přeskok na vedlejší hřeben a malé proletění se. První pořádnější nastoupání jsem nepřeskakovala. Vždy se snažím alespoň hodinku polétat v bezpečí známého a fungujícího terénu, abych nabrala zkušenosti ve vzduchu. Problém byl v tom, že vytočit další stoupák bylo v počtu padáků a rogal která se postupně dostala do vzduchu nemožné. Překáželi jsme si. Vždy jsem ze stoupání raději utekla, než abych nebezpečně manévrovala kolem některého z padáků.
 

Později odpoledne se trochu změnil směr větru a objevily se turbulence. Létání nad přeplněným Straníkem se stalo nad únosnou mez nebezpečné a směle jsem se proto vydala hledat štěstí jinam. Vzhledem k změněnému směru větru ale hřeben vedoucí až k Žilině nenosil. Od přistání mě zachránilo stoupání utrhnuté na západním žebru úžlabiny u Tepličky. Stoupák dával dost výšky abych se jím mohla nechat unášet, bohužel v tisíci metrech jsem ho ztratila. Vzhledem na absenci mohutného klesáku je ale pravděpodobnější, že se vyčerpal a prostě ustal. Navracela jsem se postupně k přistávací ploše a pokud mi to výška dovolila ochomýtala jsem se nad tou odtrhovou hranou, tentokrát ale nic. Přistála jsem tedy po krásných bez patnácti minut dvou hodinách letání.


Organizace závodů byla perfektní, ostatně jako celá parta přítomných rogalistů. Lepší chleba se sádlem jsem už dlouho neměla a mrkvovice pěkně rozostřila zrak. Ahoj na kopci. Zdar LeT.