SpeedBar
Login: 
  
Heslo: 
 

Mohlo by Vás zajímat
Video
Archiv článků

ROGALO Info

Rogalo Cup 2015 - Černá Hora

Obr.: I na Václaváku bylo ten den méně lidí.

Rozhodně nejsem tou nejpovolanější osobou pro napsání reportu ze závodu. Nemám zkušenosti, nedělala jsem si poznámky, některé věci co se kolem děly jsem označila za nepodstatné a zcela je vyčlenila z pozornosti, přijela jsem později a odjela dříve než byly oficiální termíny. Berte proto následující text, NE jako popis jaký Rogalo Cup je, ale jaký se Rogalo Cup zdá být pohledem rogalistického písklete.

Jak nad tím přemýšlím úplně nejzajímavějším a ohromujícím bylo samotné zjištění, že bych na ten Rogalo Cup vlastně měla jet. Myšleno nejen já, ale my všichni loni na podzim noví piloti. Domnívali jsme se, že soutěže jsou příliš velký level a máme k nim ještě daleko. Jenomže rogalističtí pardálové vzkázali, ať koukáme přijet. Jak se ukázalo pro nás nováčky na RC není důležité plnit tasky, ale přihlížet, poslouchat, přiučit se a díky radám zkušených i skvěle polítat.

Obr.: Paralelně probíhala i soutěž paraglidů.


Na Černé jsem létala už dvakrát, ale nikdy tak dlouho a v takové pohodě. Možná se to časem změní ale nyní, vždy když chytám termiku, jsem dost nervózní jestli ten stoupák najdu, jestli mě vynese dost vysoko, jestli najdu druhý, ten druhý bývá ale slabý a tak si říkám jestli nejsem už moc nízko a neměla bych raději jít na přistání a tak podobně. Při včerejším (nedělním) polétání v rámci RC na Černé se tohle vše naprosto změnilo. Nejen že malá přeháňka nikoho nevyvedla z míry a prostě se počkalo, až přejde, až se znovu vyhřeje předkrají (v případě Černé hory psát předpolí mi prostě nějak nejde přes prsty), až to začne fungovat. A ono začalo. Když polovina rogal byla ve vzduchu a další se rychle připravovali na start bylo jasné, že lepší podmínky již nebudou a není na co čekat. Měla jsem štěstí a přesně na tom místě co vždycky (na východ od startu) zavadila o stoupák. Začala jsem točit, zcela náhodou jsem točila levou, což byl dohodnutý směr točení u kopce. Ono totiž v okamžik chytání prvního stoupáku, který rozhoduje o tom jestli se alespoň trochu polétá, nebo se budu muset už za chvilku odpoutat od kopce a letět na přistávačku, není na žádné rozptylující myšlenky (jako například o dohodnutém směru točení) místo. Měla jsem štěstí a docela rychle ho jakž takž ustředila a po chvilce byla 250m nad startem. Stoupák mě opustil a kdybych tu byla sama bezradně bych létala kolem a doufala v další. Tentokrát ale nebylo nic jednoduššího, než letět za ostatními na západ, nad Železný důl. Fungovalo to tam skvěle, jeden stoupák za druhým, krásně jsem 40 minut polétala a to jen proto, že jsem se držela v oblasti co ostatní. Když mě stoupák snášel dozadu nad Zrcadla a viděla jsem že tam je malá skupinka padáků a rogal nechala jsem se v klidu snést. Být tu sama tak daleko od hrany se z opatrnosti nepustím. No a když jsem viděla, že všichni najednou zmizli jinam a nic silného kolem mě nebylo zmizla jsem od tamtud také. Opracdu nádherný pocit létat v pohodě. Množství lidí podemnou a množství nademnou prostě dodávalo jistotu. Jednou jsme se s Lubošem (kamarád z kurzu) potkali a možná jen z radosti že jsme společně ve vzduchu, začali kolem sebe kroužit. Asi jsme tak dost obstojně simulovali stoupák, neb se k nám (pod nás) vydali dva padáčkáři. Luboš říkal, že po cestě k tomuto našemu iluzornímu stoupáku hodně ztratili a nakonec museli na přistání. No měli se lépe podívat.

Od západu přibližující se cirry po čase poněkud zhoustly a celá skupina znatelně klesla. Chtěla jsem přistát na louce u Čisté a rozhodla se nehledat slábnoucí termiku a mít jistotu že tam dokloužu. Přiznávám se bez mučení, mám iracionální strach, že nepřeletím ten hřeben co je po cestě. Vždy jsem raději přistávala dole pod Černou. Luboš byl v tomhle větší machr a vydržel tam o 15 minut, které mu nyní přeji i závidím, déle. Poté ale už vysoká oblačnost definitivně vykonala své a pro dnes bylo s plachtěním konec.

Jak později vyplynulo, část zkušených pilotů se hrdinně vydalo splnit task. Hrdinně proto, že dokonce i mě bylo jasné, že kdekoliv jinde než nad černou žádné stoupání není. Polední přeháňka (déšť je zabiják termiky) nebyla lokální v úzkém slova smyslu, ale spíše ve smyslu tak širokém jak jen slovo lokální může nabývat: ) Sami hrdinní piloti to komentovali jako pomalou smrt nad rovinami. Letěli v rojnici á 200m a jen jeden prý objevil půlkovej stoupáček, co po dvou kružnicích ustal. Několik bezstožáráků se nad hrdinnost povzneslo a po polétání v okolí Černé přistálo u čisté.

Nepíšu tento "report" chronologicky ale sestupně, podle míry údivu. Dalším co tedy musím zmínit je disciplinovanost pilotů mazáků. Po setměni (dovolte mi připomenout, že v těchto dnech nenastává astronomická noc a jediné čeho se od Slunce lze dočkat je soumrak) se většina účastníků RC, začala hromadit v blízkosti párty stanu, kde čekalo vychlazené pivo a Jack Daniel's. Vyprávěli se historky, hrálo, jednoduše bavilo. Jak ale odbila dvanáctá, všichni se odebrali do pelechů. Zítra se přece jde létat a nikdo, jak se zdálo, nechtěl být sám sobě nebezpečným. Nakonec dává to smysl. Ti rogalisté co nebyli zodpovědní a co nelétali bezpečně obdrželi Darwiwnovu cenu a už nelétají.

Také jsem se dozvěděla o rogalistkách. Existovaly! Ne fakt, prý jich bylo i několik. Do součastnosti se nedochovaly, protože buď otěhotněly nebo se (v jednom případě) zabily. Vzala jsem si z toho osobní ponaučení a usíná se mi mnohem lépe, když teď vím, co mě v budoucnu čeká : )))

Rogalocup je parádní akce s super přátelskou atmosférou (říkal i Jarda jehož názor jakožto neholky může být v tomto případě průkaznějším), spoustou rad a pohodovým polétání. Velké dík organizátorům, že existuje!

video:

 

 

Obr.: U Sokolské boudy to vlek na vývoz rogal zapíchl (doslova). Nezbývalo než praktikovat vysokohorskou turistiku až ke startovačce.