SpeedBar
Login: 
  
Heslo: 
 

Mohlo by Vás zajímat
Archiv článků

ROGALO Info

Moje první vlekání za motorovým rogalem

Léto končí, divoká termika se již nachystala k zimnímu spánku a nastal ten pravý čas pro kurz aerovleků. Předpověď počasí nám však přidělala vrásky na tváři a z celovíkendové akce udělala, dá se říci, jednodenní záležitost. Páteční deštivé počasí následované sobotním zataženým, místy deštivým ránem povzbudivě opravdu nepůsobilo. Odpoledne se sice obloha zlepšila, déšť však vystřídal silný vítr. To nám však nemohlo naše plány jít se vlekat překazit a kurz byl rozdělen do dvou částí - sobotní teoretická a nedělní praktická.

Michal u rogala

Úderem čtvrté hodiny odpolední jsem s Lubošem dorazil na místo, kde již Dan Vyhnalík - čerstvý vícemistr Evropy, Kovářskej, Dlouhán, Čáp a další, probírali vše možné i nemožné a čekali, až se sejdem v plném počtu. Tento dav nadšenců trubek se poté přesunul do klubovny roudnického letiště. Zaznělo nějaké to úvodní slovo, proběhlo seznámení se s provozem na letišti včetně jeho obchůzky, obstaralo se nějaké jídlo pro naše hladová břicha a usadili jsme se zpět v klubovně, kde nám byla zopakována pravidla, předpisy ZL1, ZL3, rady, tipy, triky, zkušenosti, zážitky a další nepřeberné množství informací týkající se vlekání a potřebné pro následující den.

 V neděli ráno přiletěly vlečné tříkoly a narušily tak panující ticho, způsobené předletovou nervozitou, která nejen u mě dosahovala závratných výšin. Nebylo tedy nač čekat. Přesunuli jsme se na letištní plochu a pustili se do stavění našich plnokrevníků (no já mam spíše poníka, ale....:-)). Mezitím se Míra Čáp připravil k prvnímu, ukázkovému letu. Postupně byli připraveni a startovali další a další piloti a bylo jasné, že co nevidět musí dojít řada i na mě. Před prvním letem mě doprovázela nepředstavitelná nervozita. Ale to už tu byl rozjezd, odpoutání od "dolči" a... škub! Trhačka nevydržela a já byl nucen přistát přímo před sebe. Vrátil jsem se k ostatním a s Jirkou Nádvorou jsme doladili trhačku přesněji na mou váhu.

A je to tu - opakovaný start, odpoutání od doliny, vše jde dobře, vše je jak má být. Držim výšku nad zemí, dokud se nezvedne vlečná. Veškerá nervozita i strach jde stranou, na to teď není čas. Chyby se v téhle chvíli neodpouští. Svištím vzduchem a někde nalevo za mnou pípá vário. To je tím, jak moc mam přitaženo, abych držel správnou výšku a stoupání. Následuje pravá zatáčka, při které si bedlivě hlídám její poloměr a abych se z ní nenechal vynést. Ani jsem se nenadál a pilot mi dává pokyn k odepnutí.

Uf, je to za mnou! Okamžitě sahám po foťáku, abych se s Vámi mohl podělit o tu sešlost shora. Při jeho zapnutí se mi však zasekl a nešlo s ním nic dělat. V rukavicích se mi povedlo trochu neohrabaně vyndat a zandat baterku a násilně jej restartovat. První úspěch mě neodradil a já začal mačkat spoušť. Odměna za to, jak na vás myslím přišla vzápětí... :-)

Zatímco jsem se zabýval focením, došlo mi, že mi sem tam pípne vário. Následovalo bleskové zandání foťáku a "ověřování", zda si ze mě jen nedělá vzduch kolem srandu. Nedělal! Po chvilce točení "nuly" jsem se začal jisto jistě zvedat metr po metru z dvou set metrů až do šesti set, kde jsem ze stoupáku tak nějak vypadl a zkusil to poslat pod mrak. I přes pod mrakem točící káně jsem se rozhodl ve třista metrech pro návrat těsně před dosažením cíle. Možná bych se tam zvedl do výšky, ale možná taky ne, a návrat se ukázal jako docela správné rozhodnutí, neboť oplocenou dálnici jsem přelétl ve třiceti metrech a přistál v poli ještě před letištěm. Výsledkem byla příjemná necelá půlhodinka, přestože mě ráno myšlenky na termiku opravdu nenapadly!

Jedním letem to však neskončilo a bylo na čase jít na druhý. Odstartovat jsem se tentokráte rozhodl z jirkovy doliny a i přes mírné vystřelení vzhůru se i druhý start povedl. Nyní však vlečná letěla o trochu rychleji a to byl teprve frkot! Ten pocit se ani nedá popsat. Zkrátka svištíte hlavou napřed rychlostí 70-80km/hod uvázáni na laně s poměrně omezenou možností jakéhokoliv vybočení. Než bych stihl říct "to je fofr :-)", nastal čas vypnutí se. Naděje na termiku jsem si v druhém letu ani nedělal. Celou cestu tam "nic nebylo" a já byl ve stopadesáti metrech nad zemí kousek před prahem dráhy připraven na přistání. V tom se z čista jasna ozval zleva ten známý, tolik vyhledávaný zvuk - píp... píp, píp... píp...

"Přistání počká, jde se znova točit", řekl jsem si. Bylo to neuvěřitelné, ale opět jsem byl ve stoupáku! Po pár otočkách, kdy jsem nabíral výšku, se pode mě přidalo druhé rogalo. Nebyl to nikdo jiný, než sám Dan Vyhnalík! Stoupák, Dan, já nad ním, pomalu přibývající výška... To byla neuvěřitelná výzva můj "náskok" udržet :-). Až nečekaně dlouhou dobu se mi to i dařilo, ale možná díky věnování se focení Dana zvrchu, možná volšovýma rukuma nebo naopak Danovýma nezpochybnitelnýma zkušenostma mě (překvapivě :-D) najednou přestoupal a já se zařadil do stoupáku pod něj. Musím vám říci, že takto "obojkovaný" stoupák je úžasná věc!!! :-)

Michal u rogala

Kde se vzalo, tu se vzalo, připojilo se k nám další rogalo - nikdo jiný, než sám Jirka Nádvora. Následovalo několik minut společného točení. Dan nás opustil a udělal si výlet o kousek dál, a pak zpět. Když se vracel, rozhodl jsem se rovněž pro návrat na letiště. Cestou jsem ještě otočil pár nulek a následně přistál na letišti po tři čtvrtě hodinovém letu. Tu euforii co se ve mně odehrávala vám snad ani nemusím popisovat - dva úspěšné vleky, při obou zachycení v termice, společné točení s "elitou", nějaké fotečky..... Prostě nádhera!

Nikdo se mi tak nemůže divit, že celou akci hodnotím velmi pozitivně, a děkuji Danovi za její uspořádání. V Čechách trochu zapomenutý styl dostávání se do vzduchu je dalším úspěšně splněným bodem v mé v plenkách nacházející se rogalistické "kariéře" :-)

Více fotografií najdete v galerii zde:

Michal Schwarz