SpeedBar
Login: 
  
Heslo: 
 

Mohlo by Vás zajímat
Video
Archiv článků

ROGALO Info

Moje první láska - Raná

Poprvé jsme se setkaly před šesti lety. Ona si tam majestátně stála a já od parkoviště u úpatí obdivovala její impozantnost. Každý kdo ji viděl uzná, že je to kráska první kategorie. Ovšem turisté ani náhodní kolemjedoucí ji neobdivují tak bezmezně jako plachtaři, neb podobných vrcholů je v Českém Středohoří mnoho. Právě na Rané jsem se s Dankou poprvé odlepila od země a tenkrát ani mě ani Ranou nenapadlo, jaké krásné společné chvíle nás čekají. Všechno mohlo jít úlně jinou cestou. Mohla jsem z nedostatku času, z nutnosti vydělávat peníze nebo se realizovat, kvůli rodině, nebo pro jné těžkosti se na létání vykašlat. Moje nadšení mohlo po prvních třech dnech seznamovacího kurzu opadnout, tak jako se to různým lidem mnohokrát stalo a mnohokrát ještě stane. Není se nakonec čemu divit, závěsné létání není jako fotbal, nebo košíková. Nelze chodit na pravidelné tréninky, kdy by se člověk pomalu a postupně tisícinásobným opakováním učil novou dovednost. Ne že by piloti s nalétaným počtem hodin nebyli lepší a lepší. Jen je to prostě úplně jiný proces. Vyžaduje víc kuráže a odhodlání. Vyžaduje přispůsobivou povahu, protože počasí ani vzdušné proudy si poroučet nedají.



Nyní ale zpět k původnímu tématu. Dokonce ani po absolvování pilotního kurzu jsem o Ranou, nijaký zvláštní zájem nejevila. Nechápala jsem proč o ni všichni tolik básní. Pro mě to byl prostě kopec na kterém je spousta lidí a člověk na létání nemá ani pořádně prostor. Nebyla to tedy příslovečná láska na první pohled. Samostatné pokurzové létání jsem začala na svahu u obce Srbce, potom na Zvičině a Jeviněvsi. Občas to i vyšlo a bylo z toho zalítání, vždy ale dost divoké a po přistání jsem si říkala, že létání je opravdu nebezpečné a člověk nikdy neví co ho potká. Jsem začátečník, v podstatě poplašená z každého propadnutí z každého poryvu. Věřím, že za několik měsíců se tomuto počátečnímu vnímání ovzduší budu smát. Jenomže teď je teď a když jsem před týdnem a poduhé potom včera svahovala na Rané, pochopila jsem konečně proč je pro piloty královnou mezi českými horami a kopci.

Je bezpečná, s dokonalými plochami pro přistání i start a dává prostor udělat malou chybu a neskončit přitom na stromech. Od té doby, co jsem si přivezla z Rakouska komplet vybavení (20 let staré ale za dobrou cenu no) létám v provizorním, takovém lehkém letním postroji. Neodvážila jsem se ho ještě nikdy zapnout. Na zemi to nijak zvlášť nešlo a stejně mi přišlo, že když je to rozepnuté tak to zase tolik nevadí. Ani přesvědčování, že řízení se zapnutým postrojem je o monoho lepší, nedosahovalo kýženého výsledku. Vlastně už na kurzu mi Martin říkal ať se laskavě začnu zapínat. Nu komu není rady tomu není pomoci. Postroj bych si pravděpodobně nezapínala dodnes kdyby při jednom svahování na Rané nebyla strašlivánská zima. Jen neovladatelně se třesoucí kolena s absolutní nechutí zbytečně jít na přistání, mě donutila, uvažovat nad tím, jestli bych přece jen to zapnutí neměla zkusit. Po dalších dvou otočkách a ještě většímu třesení se bylo rozhodnuto. Pustila jsem jednou rukou hrazdu, šáhla na ten provázek, jenomže éro se mnou samo začalo zatáčet a tou jednou držící rukou jsem to prostě nemohla nijak vyrovnat. No nic srovnám let a zkouším to znovu. Tentokrát rychleji... a... šup a je zapnuto. O pět vteřin později jsem si vduchu nadávala, že jsem předtím nevěřila. Ovládání rogala je v zaptutém postroji prostě neporovnatelně lepší než v nezapnutém. Při otočkách jdou nohy do strany nějak jakoby samy. Prostě paráda. Jenomže stejně jako po každém startu musí následovat přistání tak po každém zapnutí zipu musí dříve či později následovat i jeho rozepnutí. Posvahovala jsem si do sytosti v tak klidném a laminárním proudění, které jsem snad ještě nezažila a vydala se nad přistávačku (což je  vpřípadě Rané velmi široký pojem :). Před startem (v sedle) jsme dostali radu od Milana Tichého, kde přistávat, respektive kde nepřistávat, což se dost hodilo. Mířím si to tedy přímo nad pole před letištěm a tahám za šňůrku od zipu a nic. Uf tak ještě jednou, ...teprve po pěti pokusech jsem se na to vyprdla. Zem se blížila a přemítala jsem své možnosti. Přistání na kolečka se zdálo jako ta nejlepší. Směrovala jsem nos křídla přesně proti myšlenému směru větru a zpomalovala let. Bylo cítit jak se rogalo samo natáčí do trochu jiného směru, srovnávání vedlo jen k sice mírnému ale vzhledem k potřebě přistát na kolečka nepříjemnému rozhoupání. Nechala jsem proto rogalo letět si do toho směru co chtělo a vida asi to bylo dobře. Let se najednou dokonale stabilizoval. Jak se blížila zem pomalu jsem odtlačovala až měkounce, jak do peřinky se mnou to éro přistálo. Nakonec se mi podařilo i vyprostit z postroje. Konec bobrý zip postroje upravený aby fungoval a vše jen díky Rané. Už vidím jak se v podobné situaci snažím přistát na Zvičině, kde ne že by přistávačka byla špatná, ale je trochu z kopce a na konci jsou dráty elektického vedení a člověk by si neměl dovolit být na přistání dlouhý.

Křest na turbulentnějších kopcích nás stejně dřív či později čeká ale proč si ho neprožít s trochou zkušeností. Normálně bych to dala jako doporučení všem pilotům co právě dostali průkaz. Nalétejte si minimálně první tři hodiny na Rané. Možná jsou i jiné podobně příhodné kopce. Ty ale neznám.