SpeedBar
Login: 
  
Heslo: 
 

Mohlo by Vás zajímat
Video
Archiv článků

ROGALO Info

MČR v ZL 2. - 9. července 2016; den 5. a den 6.

Středa 6. července 2016

Včera na večer přišlo ukrutné dešťové peklo.  Podotýkám, že pečivě rozlišují mezi pokapáváním, poprcháváním, pršením, litím, litím jako z konve, slejvákem a dalším.  Zároveň neplýtvám se silnými slovy a tak se spolehněte, že déšť o kterém píšu byl opravdu, ale opravdu vydatný. Naštěstí jsme velkou jeho část strávili popíjením čehosi hořkého a značně alkoholického uvnitř velkého kulatého stanu, ve kterém si rakouští paraglidesté pomocí centrifugy zkoušejí nějaká ta G navíc.

A tak se stalo, že dnes ve středu šestého července v pátý den závodů, jsme opět stáli s rogali připravenými k letu na startovišti a smutně hleděli na neustále zatažené jižní svahy greifenburského údolí. Severní vítr doprovázející nás po celý týden mám opět dělal nemilou společnost. Jakmile na údolních svazích nastartovala termika, vzniklé kumuly byly nafouknuty nad údolí, zastínily ho a sotva vzniklou termiku zastavily. Trvalo to tak 45 minut, než se mraky rozpustili a celý proces startu termiky a zastínění se opakoval.

 



Dnes se startem nikdo nespěchal. Každý vyčkával až dojde k oslunění svahů pod námi na poňekud delší dobu. K tomu ale stále ne a ne dojít. Mistrovský postřeh a velký kus sebedůvěry dnes předvedl Lukáš Vojáček (Malinkej). Pozoroval jak svah jednoho žebra, několik kilometrů na západ, měl na oslunění větší štěstí a v jeden okamžik se prostě rozhodl odstartovat. Proletěl nad naprosto zastíněnou krajinou. Když se dostal nad osluněné kopce byl už hodně nízko. Ze stratovačky jsme ho všichni s napětím sledovali. Snad i ta prkna z rozběhové rampy na něho v údivu zírala : ). Začal kroužit ... a zvedal se. Ostatní pánové piloti nečakali na nic a do deseti minut byla startovačka poloprázdná. Skoro všichni kopírovali Lukášovu strategii a nakonec se přeci jen v slabých podmínkách podařilo mnohým z vypsané úlohy dost uletět. Do cíle se ale nedostal nikdo. My, pilotně mladí sblatouchovali do kempu a vzhledem na absenci jakéhokoliv sebemenšího stoupáku, jsme si ten neúspěch ani moc nevyčítali.

------------------------------------------------------
Čtvrtek 7. července 2016

Zákonitě to jednou přijít muselo. Mohlo se to stát hned na začátku, nebo třeba až v úplně poslední den. Ono si to ale nastalo dnes a opravdu význačně. Mluvím o nejlepších podmínách k letu, které umožnily vypsat nejdelší úlohu, setrvat ve vzduchu nejdelší dobu a celkově přistát se zdaleka nejintenzivnějšími dojmy.

Den se na nás potměšile uculoval již od rána. Připravoval si na nás pěkně vypečené počasí. Vzal velkou porci slušně silné termiky, docela silný (10m/s) severozápadní vítr ve výšce, spíš sušší vzduchovou hmotu a hoodně tmavomodré barvy. Jak si dokážete představit zachycení v takové situaci bylo lehké, člověk by až řekl, že zadarmo. Většina zkušených pilotů startovala už krátce po otevření startovního okna (12:30). Vzhledem na mé předchozí zkušenosti, rozhodla jsem se, kopírovat je. Vyplatilo se. Hned za Kioskem narazila jsem na dvoumetr až pod základnu a měla skoro hodinu času, než bude otevřen gate. Z nejobsazenějšího stoupáku hned na startem jsem se uklidila nad o několik kilometrů vzdálenější Knoten. V hlavním gaglu bylo vážně husto a na trénink vzájemného vyhýbání se v posledních vteřinách před srážkou, mám myslím, ještě dost času : )

Termika pravidelně pulzovala a setrvat tu hodinku v čekání v blízkosti startu nebylo vůbec těžké. Když mi Unity v 13:30 zahlásilo gate open, zrovna jsem jak na potvoru trošičku sklesala a několik minut nemohla nastoupat. Všichni mi proto uletěli a na trať jsem se vydala v podstatě sama. Nakonec ničemu to nevadilo. Z předchozích dnů jsem terén až k Sharniku znala a tušila kde hledat stoupání po přeskoku mezižeberních údolí. Vzduch nosil a za celý ten létáním nabitý už skoro týden jsem odrzla dost na to, abych se odvážila prostouávat základnami a hledat ty základny co jsou ještě výš. Občas nademnou oblačnost vyhrála a uzavřela mi myšlenou únikovou cestu. Samozřejmě dávala jsem si pozor a v takovém případě, se hned z mraku v nejtenčím místě prošpikovala ven. Tahle "troposférická krajina" je úchvatná. Proměňuje se před očima, v jeden okamžik působí nezměrně a v druhý hned zase stísněně. Je modro šedá nebo bílá, zalitá žlutým nebo rudým šódó a voní po čerstvosti. Pohlcuje tě a opět vyplivává, obtéká, mizí a zase se objevuje, pádí do daleka nebo stojí, čeká a houstne, jen aby se v zápětí opět rozplynula. Tohle vše dělá každý den v jiné podobě v jiném tempu v jiné barvě s jinou intenzitou.

 



Dnes dost suchý vzduch zapříčinik postupné zmenšování kumulů, až na obloze převládla modř. Přehřáté závětrné jižní svahy uvolňovaly silnou termiku, která se nad hřebeny trhala a výřila v silném severním větru. Čím byl den starší tím se stával turbulentnější. Tak strašlivé propady, vždy když jsem u Damerkopfu vypadla z čtyřmetru, jsem ještě nikdy nezažila. Nejhorší to bylo přirozeně při zachraňování u svahu. Když už jsem v tom pekle vybojovala nějaký ten výškový metr, tak stoupání zmizelo, já sklesala a mohla začít znova. V tom nejsložitějším místě, kde bylo nutné nabrat výšku, aby člověk přeletěl dýzu před Lienzem, nás kroužilo pět a nešlo proto ideálně středit. Po několika vážně těsných přiblížení odletěla jsem si hledat vlastní stoupák dál nad skalnatou krajinu vysokých alp. Našla. A vytočila do slušné výšky, jenomže po návratu k Damerkopf jsem proklesala opět nad to turbulentní peklo u svahu. Přesto jsem zabojovala a opět něco vytočila. Vydat se směrem k Lienci v takovém neklidu, se mi ale nijak zvlášť nechtělo. Přeci jen nešlo mi o to, za každou cenu doletět úlohu co nejdál, ale o čas ve vzduchu. Vydala jsem se proto na zpět, polétala v okolí a později, po skoro čtyřech hodinách ve vzduchu z posledních sil přistála.

Ti, co překonali hřeben od Damerkopfu až k chatě Anna Schultzhaus a pak přeskočili Lienzské údolí nad Steinermandel, zažili prý ještě větší turbulence. Mnozí z nich přistáli u Liencu, mnozí se přeci jen dostali až k otočnému bodu daleko na západ od Liencu, pak zpět nad start a dál na východní konec "greifenburgského" údolí až nakonec přistáli v cíli u kempu. Uletěli tak až 117 km za zhruba 4 - 6 hodin.