SpeedBar
Login: 
  
Heslo: 
 

Mohlo by Vás zajímat
Video
Archiv článků

ROGALO Info

Létání na Srbcích 3. března 2015

Na windguru se objevila už docela pravděpodobná předpověď počasí, krásných 7 m/s a v nárazech 8m/s ze západo severozápadu, oblačno, bez srážek. Pro rogalistu malé Vánoce a nebo také státní smutek v případě, že se musí do práce a opravdu není ani nejmenší možnost se utrhnout. Patřím mezi ty šťastné co pracují v sobotu a mají možnost si kdykoliv v týdnu vybrat náhradní volno. Jenže to by nebyl život, aby tu nebylo nějaké jenže. Západo-severozápad se chodí létat na Srbce, hranu stolové hory, na kterou se startuje uprostřed kopce a docela obtížně se musí vystoupat do míst, kde to už bezpečně a krásně nosí. Mluvím o těch Srbcích, na kterých se před měsícem kamarád rogalista při pokusu o vystoupání intimně sbližoval se stromem. Pokud by tohle k obavám nestačilo, je tu ještě mé rogalo, co na malých rychlostech trochu táhne doleva. O tom, že jsem čerstvě po kurzu a termiku jsem dosud viděla jen namalovanou v učebnici, už ani hovořit nebudu. Musím se přiznat, měla jsem obavy, takové to tušení, že pokud pojedu, může se něco stát. Na druhé straně, kdo se bojí ... a trocha zdravé důvěry ve své schopnosti, by se měla vždycky někde najít.

Večer jsem si udělala podrobnou přípravu. Prohlédla všechny videa paraglidistů ze Srbcí co se daly na internetu najít. Prozkoumala vrstevnice svahu, naplánovala co přesně budu první let dělat a kudy poletím aby to bylo co nejbezpečnější. Vzešly mi nakonec tři pravidla, které když budu dodržovat, mělo by vše být ok. Příprava mě uklidnila a dodala pocit jistoty. Nakonec jsem, v noci před spaním zkontrolovala aktualizovanou předpověď, která byla ještě o kousek lepší.

Představte si krásné ráno, kdy vzduch ještě voní po nočním dešti, ale skrz roztrhávající oblačnost už prosvítá Slunce. Takhle krásně začal dnešní den a v deset hodin jsem frčela s rogalem na zahrádce mé Felície směr Vysoké Mýto. Pravda zastavila jsem se ještě v zahradnictví pro ruční zavírací pilku na křoviny a provázek, to pro případ, nutnosti slaňovat sebe a rogalo ze stromu.

Den byl stále hezčí a hezčí, tvořila se středně vrostlá kupovitá oblaka, teplota kolem osmi stupňů. Na startovačce sice foukalo trochu z boku ovšem jen trochu a zdálo se, že se to v průběhu dne zlepší. Začala jsem vykonávat co jsem si předsevzala a sepsala během včerejší přípravy. Obešla celý svah, prolezla ho křížem krážem a našla strmější a méně strmá místa. Na každém zajímavém místě jsem chvíli počkala a sledovala jak tam fouká. Do místa předpokládaného přistání jsem zabodla půjčený větrný rukáv.

Kolem poledne se na startovačce objevili dva padáčkáři. Přesto, že jsem si tu syrovost před jarní krajiny v kombinaci s mrazem vysušenou trávou a svistem čerstvého větru v klidu a osamělosti moc uvědomovala a užívala, dvě živé duše co mi poradí, nebo co mi případně pomůžou v nesnázích, nebo co si se mnou prostě jen popovídají o létání jsem velmi uvítala.

Jak se ukázalo, vítr byl opravdu silný. Jeden z padáčkářů mi dokonce musel přidržet přední lanka, jinak bych se až na nejvyšší místo startovačky nedopotácela. S takovým lomcováním rogala jsem se během létání ve výcviku nesetkala. Poryvy že není možné udržet rogalo bez náklonu. Mnohokrát jsem ale viděla podobné podmínky na youtube a bylo zřejmé, že start budu muset provést stejně jak ho prováděli na těch videích. Vyčkat na správnou chvilku kdy zrovna jsou křídla srovnaná, zařvat pusť ty lana, udělat jeden nebo dva kroky dopředu a věřit, že poletím buď rovnou nahoru a nebo že padáčkář držící lana pochopí a vrhne se k zemi : ). Bylo to krásné. Stála jsem na vršku startovačky, dívala se dolů na vrtící se větrné rukávy. V jednom okamžiku přišla chvilinka jakoby uklidnění, a bylo jasné, že to je ta chvíle, srovnávala jsem křídla a zároveň křičela TEĎ. Padáčkář instinktivně padl k zemi. Opravdu jen dva kroky stačily, možná ani ty ne a už to letělo. Zatočila jsem krátce po startu vpravo nad křoviny nad kterými to mělo nést. Neslo, ale také to tam házelo. Hlavou se mi nejčastěji honila otázka "sakra proč je to tak neklidné". Chvíli jsem si myslela, že jsem zapoměla správně řídit a dělám příliš tvrdé pohyby, přeci jen od posledního pořádného letu ve výcviku uplynulo několik měsíců. Jenomže jak jsem přeletěla křovinatou část a dostala se nad louku, ovládání se jako by zlepšilo. Poryvy mě stále čas od času házely kam jsem vůbec nechtěla a křídlo na to, že tam k těm stromům opravdu nechci, reagovalo až nesnesitelně pomalu. Celý první let jsem měla na paměti ta tři pravidla a dodržela jsem je.

V druhém letu, se mi podařilo vystoupat až nad startovačku, nahoru nad stromy kde bylo bezpečné a fungující, nosivé svahové proudění. Říkám sice bezpečně, to ale neznamená, že bych neměla co dělat. Jsem začátečník se zkušenostmi po zaokrouhlení rovnající se nule. Všechno, naprosto všechno co mě potkalo bylo nové. Například, že jde být čumákem proti větru, neletět ani do předu ani dozadu a prostě jen levitovat nad přistávačnou. Nebo nenadálé náklony které i přes následný maximální posun těžiště na druhou stranu, se nevyrovnávaly tak rychle, jak bych si přála. V každém případě to bylo nádherné a v té výšce jsem se cítila docela bezpečně.

A pak jsem to uviděla! Možná to tam bylo už dlouho předtím, ale teď jsem měla chvíli čas pořádně se podívat kolem sebe a byl tam. Obrovský tmavý štrúdl, jenž se maskoval za mrak. Čelo štrúdlu se přibližovalo k hraně svahu. Díky tomu, že jsem při hodinách teorie dávala pozor jsem tušila, že pod tímhle bude stoupák. Pravý nefalšovaný termický stoupák, který se hnal přímo na mě. Za několik minut země pode mnou udělala zoom out a ti dva kluci na startovačce, už byly opravdu malinkatí. Čas od času jsem je očima vyhledala, byli takovým spojením se zemí. Dokud byly vidět, byla jsem klidná. V takové výšce, že opravdu už o nic nešlo, zkusila jsem několik 360 tek a to jen z pocitu, že když se stoupá ve stoupáku, tak se v tom krouží. Nevím co to bylo ale já kroužit kvůli stoupání opravdu nemusela. Stoupalo to všude a i když mě čelo štrúdlu už minulo, byla jsem stále pod tělem štrúdlu a ten se nasouval stále na mě. Také trochu do strany a tam jsem ho tedy pomalu a opatrně následovala.

To bylo asi jediné čím jsem se za nastoupání do výšky zasloužila. Výška stále rostla a padáčkáři dole na zemi už byli moc daleko a mě napadlo, jestli se budu umět dostat dolů. Přitáhla jsem hrazdu, narychlila, vítr začal fučet, začali mě studit ruce, ale že bych měla pocit, že se někam hýbu nebo, že klesám tak to nikoliv. Trochu jsem se lekla, že tam nahoře zůstanu navždy. Nakonec po několika takových narychlení se mi přeci jen začalo dařit rozeznávat pohyb vůči zemi. Odletěla jsem od hrany hřebene. Nad širými rovinami se sice čas od času nějaký stoupák také objevil, ale nebyl vůbec tak silný a dal se po chvilce proletět. Šťastně jsem přistála uprostřed nějakého pole a jak jsem rogalo tím nekonečným lánem vláčela, vyčítala jsem si, že až tak opatrná jsem být nemusela a mohla přistát blíž k silnici.

Závěrem tři pravidla z kurzu ověřená životem:

1) Létat na rychlosti,

2) držet se dál od lesa,

3) Při zatáčení tam strkat i nohy