SpeedBar
Login: 
  
Heslo: 
 

Mohlo by Vás zajímat
Video
Archiv článků

ROGALO Info

Jak se stane, že na závěsném kluzáku létá holka.

V českých luzích a hájích respektive kopcích a horách mnoho osob ženského pohlaví s kluzákem na ramenou nepotkáte. Paraglidistek je v současnosti více jak třista, ale pilotek závěsných kluzáků pouze dvě. Tu první jsem nikdy neviděla ani o ní neslyšela. Kdyby se mi ozvala, mohly by jsme si uspořádat Mistroství ČR v závěsném létání, kategorie ženy. Věřím, že minimálně bronzovou medaili bych vybojovala smiley

Od mala jsem věděla, že budu rozumět hvězdám a že budu létat. Přála bych si mít podobnou jistotu i o ostatních částech svého života, tam ovšem značně tápu. Moje létání bylo původně snem o kosmonautice a upřimně, kdyby to bylo finančně dostupné, nebránila bych se ani licenci pilota letounů. V každém případě je jisté, že závěsné kluzáky by přesto byly srdcovou záležitostí a koníčkem číslo jedna. Letadla se řídí taháním za páky a mačkáním čudlíků, rogalo se řídí celým tělem. Když se nad tím zamyslíte, nejsou potom piloti závěsných kluzáků jedinými lidmi co doopravdy létají?

foto:  můj první let na rogalu v tandemu

Bude to znít neuvěřitelně ale první den seznamovacího kurzu jsem prožila v lednu 2010. Studovala jsem, peníze byly spíše abstraktním pojmem než něčím s čím bych přicházela do kontaktu a kdyby nebylo více méně sociální služby, kterou Martinova výuka létání v té době pro mě byla, bůh ví jak by vše dopadlo. Protože ani těch mizerných osm tisíc na celý kurz jsem prostě neměla.

foto: start na Rané při seznamováku

Tento příběh je ale příběhem s dobrým koncem a pilotní průkaz mám dnes už v taštičce s doklady.

V srpnu 2014 jsem se k létání opět vrátila. Dostala jsem do rukou krásného malého Funa od Airbornu, který vážil 20kg a hodně odpouštěl. Třásla jsem se na startu a adrenalinem se mi podlamovala kolena. Vzhledem k nutnosti utíkat při startu, to nebylo zrovna dobré. Přeci jen uplynulo již několik let od posledního letu a přiznávám, trochu jsem se bála.

foto: na Broumovsku s malým Funem

Druhý den (srpen 2014) blbě foukalo a tak jsme běhali po mírném svahu. Kdo to pořádně rozběh, ten se na okamžik vznesl.

Třetí den (srpen 2014) jsem praktikovala jednu z klasických chyb začátečníků. Pozdní odtlačení v kombinaci s přibližováním se na přistání v minimální (tvz. pádové) rychlosti. Jinak řečeno, mlátila jsem s křídlem o zem. Ono totiž na minimálce éro moc neposlouchá.

Čtvrtý den (srpen 2014) jsem s tím mlátit přestala ale přistávání stále za moc nestálo.

foto: na Žďárkách 

Pátý den (září 2014) moc nevyšel, foukalo blbě ale i tři starty dobrý i kdyby jen kvůli tomu, aby člověk nevyšel ze cviku.

Šestý den (září 2014) pozor, poprvé přehmatávám na hrazdu a neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Byl to malý kopec, byly to jen dva krátké lety a snad pro to mi držení na hrazdě přišlo nestabilní. Éro se se mnou houpalo ze strany na stranu a trochu jsem si nadávala, že jsem neměla tak dlouho létat s rukama na trapézkách, protože odstranit nevhodné návyky je těžké.

foto: poprvé na hrazdu

Sedmý a osmý den byly zlomové. Ó velké štěstí mě potkalo když přišli létat trochu zkušenější žáci a jelo se kvůli nim na vyšší kopec. Jako že opravdu velký kopec, sice ještě ne na horu ale 150m převýšení měl. Stála jsem konečně s křídlem v ramenech na hraně a byla šťastná. Vybavovalo se mi několik myšlenek, které jsem se snažila ignorovat. Jako třeba, že ten rozběh je děsně prudký a je tam místo tak na šest kroků a pak už jsou jen vršky smrčků nad kterými by se už mělo asi letět. Nebo jak jen strčím ty nohy do postroje, co když mi to nepůjde a jak to bude s tím přehmatem na hrazdu a fakt mám přistát tam a né v té ohradě napravo nebo v té napravo od té napravo? Naštěstí patřím k lidem co přesto, že vědí o možném nebezpečí a vědí že jakákoliv chyba při rozběhu, by vedla k průšvihu, tak jim to nezabrání, ty kroky vpřed udělat. Parádních několik letů v mírném vánku s prvními zatáčkami to bylo.

foto: první výšší lety na Rogu

Devátý den (září 2014) přišlo něco neuvěřitelného, něco o čem všichni žáci v kurzu sní. Na Stříbrné hoře dobře foukalo a na druhý pokus jsem se chytla do svahového proudění. Poprvé v životě jsem udělala pořádnou otočku o 180 stupňů, pak podruhé po páté po dvacáté. Zkusila jsem si pořádně odtlačit a nechat éro stoupat a když jsem to přehnala a blížila se k přetažení [dostat se do přetažení znamená, že odtlačíme tak moc a na tak dlouho až ztratíme (v tomto případě díky nízké rychlosti vůči vzduchu) vztlak] nic strašného se nestalo, pode mnou bylo prostoru dost a tak jsem se prostě zhoupla (přitáhla, zamířila čumákem více k zemi a rychle klesala), nabrala rychlost a opět vyrovnala. Oproti těm dosavadním krátkým letům nízko nad zemí to byla velká škola. Naprosto jiný druh pohybu než známe, jiné fyzikální zákonitosti. Je to pocit jaký mají děti když se učí chodit nebo jezdit na kole. Myslím, že to náš mozek nutí k spektakulárnímu rozvoji.

foto: s Bartkem při svahování na Stříbrné

foto: konec výcviku jsem lítala na Targetu

Poslední dny výcviku probíhaly na slovenském Straníku, kde jsem úspěšně zakončila společně s kluky kurz a složila pilotní zkoušku.

 

Taková byla moje cesta k pilotnímu průkazu. Za plnohodnotnou rogalistku se ale začnu považovat až budu mít vlastní křídlo, až budu létat vzdálenosti přes sto kilometrů a k základnám mraků. Zatím to jsou hodně velké sny.

foto: noví rogalisti a rogalistka